Manžela v kómatu si vzala do domácí péče. “Slíbili jsme si, že spolu budeme navždy,” říká Jitka (40)

Když jsem před více jak rokem poznala Jitku, říkala jsem si: „Tato žena je neskutečně silná.“ Obdivovala jsem ji za její odhodlanost, postoje, optimismus a víru, kterou v sobě měla. V tu dobu ještě nevěděla, co všechno ji a její rodinu během následujícího roku čeká. Jediné, co bylo jisté, je, že má manžela v kómatu a že to bude dlouhá a náročná cesta.

Jitka má můj obdiv, za to, jak přistupuje k životu, za to, co dělá pro druhé a neposlední řadě za to, že je velmi silnou a přitom láskyplnou ženou. Příběh Jitky (40) a Jardy (53) stojí za sdílení, a proto jsem se rozhodla o jejich osudu napsat. Věřím, že tento článek může někomu pomoci, třeba jen se zamyslet nad tím, co dokáže jedna (ne)obyčejná žena, která miluje.

Jitko, jak to všechno začalo?

Bylo 28. března 2018 večer. Manžel pracoval na počítači a u toho jedl polévku. Já seděla kousek od něj a najednou jsem v zorným poli viděla, jak se natočil na židli, spadl na kolena a hlavou narazil na podlahu. Zkolaboval. Manžel měl v tu dobu 114 kg.

Záchranka přijela během pár minut, do té doby jsme mu prováděli masáž srdce. Lékařům se po nějaké době podařilo manžela stabilizovat. První sdělení lékařů bylo, že se nejedná o infarkt, ale že manžel je velmi vážném stavu. Poté ho naložili do sanitky a odvezli do nemocnice v Českých Budějovicích.

Co bylo dál?

Začala jsem za ním jezdit do nemocnice. Doktoři mi třetí den po události oznámili, že manžel je ve vegetativním stavu s otokem na mozku, a že si myslí, že jeho stav bude trvalý. Po pěti dnech v Českých Budějovicích byl převezen do strakonické nemocnice na jednotku intenzivní péče a následně byl přemístěn na dlouhodobou intenzivní ošetřovatelskou péči (DIOP).

Ve zprávě je napsáno, že byl 35 minut bez kyslíku. Lékař na jednotce intenzivní péče si myslí, že Jardův stav mohla zavinit zaskočená polévka. Manžel nejspíš zalapal po dechu, a jak jeho srdíčko nebylo stoprocentní, tak to nedalo a selhalo. Ve zprávě je uvedeno, že manželovi intubovali tuhou stravu z úst, a že prodělal zástavu srdce.

V nemocnici na oddělení DIOP ležel Jarda spolu s dalšími čtyřmi pacienty v kómatu celý jeden rok, než jsem si ho vzala do domácí péče.

Lékař na neurologii mi řekl, že Jardův stav je trvalý, že je poškozená mozková kůra, která funguje na pohyb. Má otok na mozku, který postupně ustupoval a pod tímto otokem, že je vše mrtvé. Ještě tam ale zbývá část otoku, pod kterou zatím není vidět. Manžel je v takovém stavu, ze kterého se už nejspíš neprobudí. Jak je ještě mladý, v tomto stavu může zůstat i 10 let, konstatoval lékař. A protože bude ležet, bez pohybu, jeho klouby mu začnou vápenatět. Všechno ho to vlastně bude dost bolet.

Tuto informaci od doktora jsem v sobě vůbec nedávala. Bylo to hodně těžký. Začátky v nemocnici jsem vnímala, že manžel sice na mě kouká, ale jakoby koukal skrz mě. Za rok zhubnout 40 kg. Než se mu to stalo, plaval závodně vodní pólo, jezdil na motorce, byl aktivní. Jarda je nyní ve vegetativním stavu. Což znamená, že sám dýchá, fungují mu ledviny, játra, základní funkce.

Jak jsem chodila za manželem do nemocnice, začala jsem si povídat s příbuznými pacientů, co leželi s Jardou na pokoji. Viděli jsme se každý den, znali jsme své příběhy. Hodně nás to sblížilo. Navzájem jsme cítili velkou podporu a doteď jsme v kontaktu.

Pak jsme začali mít administrativní problémy. Manžel měl pojistku uzavřenou na plnění na každý den, který byl v pracovní neschopnosti. Bohužel k tomu, abych pojistku mohla uplatnit, jsem potřebovala Jardovo podpis. A ten mi ho dát nemohl. Byl v kómatu. Pojišťovna ode mě chtěla, abych alespoň doložila lékařskou zprávu o tom, že manžel je v kómatu a není schopný mi podpis dát. V květnu ale vyšel zákon o ochraně osobních údajů, který znemožňuje podávat informace cizím osobám. Byla jsem v situaci, kdy pojišťovna ode mě chtěla potvrzení o Jardovo zdravotním stavu, aby mohli řešit jeho pojistku, ale lékaři mi potvrzení nemohli vydat, jelikož by porušili zákon o ochraně osobních údajů. Jako manželce mi mohou říct pouze Jardův stav, ale nic víc.

Získala jsi potřebné potvrzení?

Nemocniční advokátka mi vysvětlila, že musím být Jardovo opatrovníkem, pak není problém, aby mi potvrzení vystavili. Začala jsem tedy vyřizovat opatrovnictví na svého manžela. Prvním krokem bylo zbavit ho svéprávnosti. Nebyl to pro mě snadný krok, ale byl nutný. Začala jsem vše řešit v červenci 2018.

Kdy ses stala opatrovníkem?

Za půl roku. Byl stanovený soudní znalec, který musel napsat posudek o pacientovi. Tím se celá věc protáhla. A začalo být čím dál více problémů. Pojišťovna nechtěla vydat peníze, dokud nebudu opatrovníkem. Další problém byl s placením mobilu. Zrušit jsem ho nemohla, protože nejsem opatrovník, pouze manželka. Dále pojistka na motorku, pojistka na blbost v práci… Abych neměla nikde žádné penále, tak jsem vše platila.

Při tom všem jsem každý den chodila do práce, z práce za manželem do nemocnice. Kluky jsem za tátou dlouho nebrala, protože jsem si nemyslela, že v tomto stavu by ho děti neměly vidět.

Jak se vlastně děti vypořádaly se situaci, která u vás doma nastala?

Když Jarda zkolaboval, Honzíkovi bylo 14 let a Kubíčkovi 10 let. Stýskalo se jim po něm. Každý den, když jsem přišla z nemocnice, tak se kluci vždycky jako první ptali na tátu.

Co ti dává tu sílu k tomu, abys vše zvládla?

Asi nejvíce děti. Ty víš, že to nesmíš vzdát. Nesmíš to vzdát právě kvůli těm dětem. Cítila jsem velkou podporu i v lidech kolem mě. A taky, když jsem viděla ty malinké krůčky, drobné pokroky u Jardy, to mi dávalo naději. Než se to s Jardou stalo, užívali jsme si života a hlavně rodiny. Jarda měl rodinu na prvním místě. Strávili jsme spolu šťastných 13 let.

Vzala sis Jardu z nemocnice domů. Proč ses tak rozhodla?

Nestačila mi ta chvilka s Jardou v nemocnici. Strašně mi chyběl. Chtěla jsem ho mít u sebe. Také to byl neskutečný kolotoč. Celý jeden rok jsem chodila do práce, pak na zahradu, za Jardou do nemocnice, obstarat dětí kroužky a další povinnosti. Na děti jsem neměla tolik času, kolik bych chtěla. Ale největším impulsem bylo to, že mi chyběl, že jsem ho opravdu chtěla mít doma.

Co ti na to řekli lékaři, podpořili tě v tvém rozhodnutí?

Ano. Řekli mi, že vlastně by to nebyl takový problém, že dneska chodí Červený Kříž, je zde otevřený nový hospic, a že i sestřička by mě naučila všechno, co je potřeba k tomu, abych se mohla o manžela doma starat. Tím jsem se odpíchla, nabrala nový směr a novou sílu. V práci jsem oznámila, že si budu chtít vzít manžela do domácí péče, aby to věděli dopředu. Byli úžasní, ve všem mi vyšli vstříc. Pak jsem vše začala směřovat k dubnu, když už jsem chtěla mít Jardu doma.

První tři měsíce jsem čerpala péči o osobu blízkou, pak jsem si v práci domluvila neplacené volno. Protože mám v péči manžela, nemusím platit sociální a zdravotní pojištění. To za mě hradí stát. Jardu mám sedm měsíců doma. Rozhodnutí vzít si ho do domácí péče nelituji, spíše naopak.

Když srovnáš sedm měsíců, co máš Jardu doma a rok předtím, co jsi za ním chodila každý den do nemocnice?

Cítím se nyní jako na wellness (smích). Dobře, neříkám, že spím celou noc, ale to je tak nepodstatná věc. Když jsem si ho přivezla z nemocnice domu, měl proleženiny. Červený kříž mi pomáhá s tím, co je potřeba: přebalovat, převazovat, vykoupat.

Můžeš popsat váš běžný den?

Ráno se probudíme, jako první dám Jardovi jídlo, pak vyprávím kluky do školy, vykoupu Jardu a přichází Červený kříž. Pak většinou Jarda usíná a já mám buď chvilku volno, nebo mám úklidový den. Během dne ještě manžela krmím, přebaluji a starám se o něho, když potřebuje moji péči. Po škole se vrací kluci domů. Pozdraví mě i tátu. Tátovi dají pusu a povídáme si o tom, jaký měli den. Všichni společně u Jardovy postele.

Jak je na tom Jarda teď?

Aktuálně žádné proleženiny nemá, stále trvá jeho vegetativní stav. Zahojily se mu dekubity, přibral, má lepší barvičku. Více reaguje na mě a děti, než dříve.

Za co jsi v současné době nejvíc vděčná?

Za to jaké děti mám. Děti jsou obrovská podpora. Za lidi kolem mě. Aktuálně také za úpravy na zahradě, na kterých pracuji, aby Jarda mohl už příští rok v létě být společně se mnou a dětmi na zahradě. Jarda zahradu miloval a moc bych si přála, aby tam mohl být s námi.

Co pro tebe bylo za celou tu dobu, co se to s Jardou stalo, nejhorší?

Asi strach o něj. Teď jsem doma a mám mnohem víc času na Jardu, na děti i na sebe.

Co tě vlastně žene dopředu?

Víra, že se to zlepší. Přeji si, aby měl všechno, co potřebuje, aby se to jednou zlepšilo a my mohli normálně fungovat jako dřív. I když vím, že už nikdy to nebude stejné jako před tím.

Když jsem dříve viděla člověka na vozíčku, říkala jsem si, chudák on je na vozíčku. Teď bych za to byla vděčná, abych mohla Jardu naložit do auta a jet s ním třeba na výlet. Nyní jdu a koukám na toho člověka, který je třeba na vozíčku a říkám si, co se mu asi stalo? Co on měl za problém? Čím vším si tento člověk musel projít? Vidím věci jinak než předtím.

Když byl ještě Jarda v pořádku a my spolu někam vyrazili a zrovna hráli písničku Hořely, padaly hvězdy, vždy jsme spolu na ní tancovali. V písničce se zpívá, že to je navždy. Jarda mi vždycky říkal: „Bude to navždy“. A já odpovídala: „Ano, bude to navždy“.

Kdybys mohla něco vzkázat ženám, které prožívají něco podobného jako ty, mají v kómatu někoho blízkého, nebo zažívají nějakou jinou těžkou životní situaci, co by to bylo?

Za prvé, nevzdávejte to! To je asi to nejdůležitější. Ten člověk vás potřebuje. Tam to není o tom, že si myslíte, že to nedáte. Pokud toho člověka milujete, tak to dáte.

Jitko, moc ti děkuji za rozhovor.