Podporujte své děti v jejich rozhodnutích

Mám kamarádku. Je zdravě sebevědomá, úspěšná, vzdělaná, nebojí se změn a ve svém životě už toho hodně dokázala. Alespoň tak ji vidím já a ostatní lidé v jejím okolí. Pro mě je vzorem, inspirací i dobrým rádcem, když se potřebuji podívat na věci z jiného úhlu pohledu.

Přestože už dávno vyrostla z malé holčičky v dospělou ženu, její rodiče se jí neustále snaží řídit život. Překážkou jim není ani fakt, že žije několik desítek kilometrů od místa, kde vyrostla. Je již dospělá. Ale v očích rodičů je pořád malou holkou, kterou je třeba směrovat, říkat jí, co má a nemá dělat. Komentovat nebo zpochybňovat každé její rozhodnutí.

Rodiče to vždy myslí se svými dětmi dobře a ví nejlépe, co je pro ně dobré. Ale co když je to trochu jinak?

Každý milující rodič chce pro své děti jen to nejlepší. Chce, aby až jednou vyrostou a budou dospělé, byly šťastné, měly se dobře, žily ve spokojeném vztahu, měly dobrou práci. Dokud jsou děti malé, učíme je číst, psát, vytvářet si vztahy, radovat se z věcí. Dáváme jim lásku, předáváme zkušenosti. Posíláme je do škol, na kroužky, rozvíjíme v nich kreativitu. Snažíme se je vychovat tak, aby jednou ve svých životech obstály. Měly potřebné znalosti a zkušenosti, které k tomu potřebují.

Ale kde je ta hranice? Kdy je čas nechat dospívající dítě jít? Na to není jednoznačná odpověď. Někdo je připravený poměrně brzo, už ví, co chce. Nepotřebuje již být směrován, potřebuje se sám postavit na vlastí nohy, vydat se na svoji cestu. Jiný na to připravený ve stejném věku být nemusí a je super, že má podporu v rodičích, kteří mu pomáhají, ukazují možnosti, podporují.

To, že my rodiče žijeme nějakým způsobem, ještě neznamená, že stejný způsob je vhodný i pro naše děti. Můžete mít na spoustu věcí odlišné názory, to je v pořádku. Věci i názory lidí se mění a mění se i doba. Každý z nás má jiné touhy, přání. Je fajn si vyslechnout názor druhých, ale neznamená to ještě, že se podle toho názoru musím řídit. A to ani tehdy, když je to můj rodič.

Je v pořádku žít tak, jak to cítíme. Každý máme svoji cestu a každý máme jinou.

Tím, že dáváme volnost konání našim dospívajícím dětem, jim současně projevujeme důvěru. Důvěru v to, že jsou schopni vykročit do světa a obstát v něm. Pokud budou chtít poradit, podpořit nebo znát váš názor na konkrétní věc, kdykoliv mohou přijít a zeptat se. Vždyť jsme tu přece pro ně, a to na celý život 🙂

Důvěřujte více svým dětem.

Mám dospělou dceru, která studuje vysokou školu, bydlí s přítelem a čím dál tím více cestuje. Žije si po svém, podle toho, jak to cítí. Dělá rozhodnutí ohledně svého života. S některými souhlasím, s jinými nikoliv. Pokud se mě zeptá na můj názor, ráda jí ho řeknu a celou situaci spolu rozebereme. Neznamená to ale, že musí mít na věc stejný pohled jako já.

Respektuji, když se její rozhodnutí neshoduje s mým názorem, a to i v případě, kdy vím, že dělá chybu. Proč? Je dospělá, musí si spoustu věcí vyzkoušet na vlastní kůži, musí situaci prožít. Jen tak se z ní poučí a příště se zachová jinak. Často mi pak dává za pravdu. Nejprve ale zkusí vlastní cestu.

A já jsem za to moc ráda. Je to její život. Pro mě je důležité, aby byla šťastná. Cítím radost, když si plní své sny, něco se jí povede, nebo když mě vypráví o svých zážitcích a celá u toho zazáří. Největší radost cítím, když ji vidím spokojenou. To je podle mě to, na čem záleží 🙂

 

10 věcí, kterých bychom se v komunikaci se svými dospělými dětmi měli vyhnout

  • Nevyčítat minulost. Každý děláme chyby, učíme se z nich. Není nutné ji svým dětem neustále připomínat. Věřte, že ony vědí, kdy se jim co nepovedlo.
  • Nevzbuzovat v nich pocit viny. A už vůbec ne v případě, kdy jim vyčítáte, že jste si představovali jejich život jinak. Samozřejmě, jsou i situace, kdy může být vyvolání pocitu viny na místě, ale i tak by se z toho nemělo stávat pravidlo.
  • Citově nevydírat, nesnažit se manipulovat se svým dospělým dítětem.
  • Vyhnout se větě: „Já pro tebe obětoval(a) celý život, podporoval(a) tě, a ty teď…“
  • Nevnucovat své názory. Pokud chcete v budoucnu mluvit se svými dětmi i o něčem jiném než o počasí. Je fajn říci svůj názor, probrat to a dojít ke konkrétnímu závěru. Ale nečekejte, že se podle toho zachovají. Váš názor může být nejlepším řešením pro vás, ale už nemusí být tím nejlepším pro vaše dítě. Každý má vlastní cestu.
  • Neřídit život svým dětem. Přestřihněte pomyslnou pupeční šňůru. Projevte jim důvěru, že dokážou obstát ve svých životech.
  • Neřešte, co na způsob  života vašich dětí řeknou lidi. Zajímejte se o názory svých dětí, ne cizích lidí.
  • Nechtějte, aby vaše dítě žilo váš život. Váš způsob života může vyhovovat vám, ale už nemusí být vhodný pro vaše děti. Každý má vlastní cestu. To, že jste úspěšným právníkem, lékařem ještě neznamená, že vaše dítě musí jít ve vašich šlépějích. Může být mnohem šťastnější třeba jako hudebník, cestovatel nebo zahradník.
  • Každý máme svou pravdu. Neztrácejte čas žabomyšími válkami, kdo z vás má pravdu. Pravděpodobně ji máte z části vy i vaše dítě. Raději více se svými dětmi mluvte. Poslouchejte, co se vám snaží říct.
  • Nedávejte svým dětem na nohy pomyslné okovy. Učte je svobodnému myšlení, konání. Budujte si s nimi vzájemný respekt.

 

Začněte věřit svým dospělým dětem. Dejte jim volnost v rozhodování a ve způsobu žití. Naší povinností je děti vychovat, ukázat jim cestu a ne jim životy řídit. Budeme-li respektovat své děti, i oni budou respektovat nás.

„Mým posláním je pomoci druhým najít cestu z životních křižovatek. Ukazuji lidem, jak si mohou vědomě řídit svůj život. Pomocí terapie odstraňuji bloky z minulosti a učím jak pracovat s energiemi. Mým přesvědčením je, že každý má právo na šťastný život. Vždy existuje cesta, která vás k němu dovede. “ Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře
  1. Článek je opravdu krásně napsán a já si tak říkám, že by měl být povinnou četbou pro všechny rodiče a prarodiče. Vím sama, jak je kolikrát těžké nejen svým rodičům vysvětlit, že každý může mít svůj názor a to, jakou cestou půjdeme, je na nás. Ve své praxi se občas setkávám s dětmi, jejichž rodiče nad nimi mají neskutečnou moc, trvale opečovávají „pupeční šňůru“ a omezují tak své děti v rozvíjení a seberealizaci. Ještě jednou tleskám tomuto článku!!!

  2. Lucie napsal:

    Moc pěkné! Kéž by to četli všichni rodiče dospívajících dětí!

  3. Alena Harnová napsal:

    Naprostý souhlas, děti se musí naučit dělat svá rozhodnutí ( i se svými chybami), aby si vybudovaly zdravé sebevědomí a v dospělosti z nich nebyly jen stíny … protože vždy se najde někdo, kdo je bude chtít „řídit“…

  4. Marta Zubalová napsal:

    Výborný článok, tlieskam a verím v jeho užitočnost.

Napsat komentář: Marta Zubalová Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.